Všechny důvody k vraždě

Pátek v 21:34 | TeaValentýna
*
Vždycky, když si myslíte, že je to ten pravej, zaručeně vám vlastní přesvědčení chvíli vydrží. Jenže u jednoho najednou zjistíte, že je to promiskuitní lhář s falešnou svatozáří. Další má třeba všechna P, ale taky zjišťujete, že je ještě Panovačný Pitomec. Takže zase nic.

Chvíli zkoušíte odhánění chlapů klackem, ale pak zase podlehnete svádivému pocitu, že se objevil On.

Skvělej sex, skvělý rande, pár průměrnejch líbaček na veřejnosti. Doma má pořádek. Dost značnej. Je to divný. Divný to přestane bejt ve chvíli, kdy otevřete skříň, kde je naházený její šatstvo i s botama v jednom chumlu a v prádelním koši v koupelně, jsou důmyslně schovaný její šminky, sprchový gely a další ženskej koupelnovej bordel.

Po vášnivým sexu místo snídaně, mu řeknete, že

"Seš nechutný hovado, který by nikdy nemělo mít ženskou, když si jí (do hajzlu!) vůbec neváží!"

Zabouchnutý dveře mu znemožní slyšet, že bulíte a klopýtáte poslepu ze schodů a zdravíte pro jistotu i sousedovic čokla, kterej je velikosti malýho batolete. Mobil, kterej vyzvání jako vzteklej ignorujete. A sama sobě slibujete, že mu nebudete ten telefon brát a smsky, který sviští jedna za druhou, rovnou BUDETE MAZAT!

Kurva a hajzl je to nejjemnější, co o něm vyslovíte. Navíc ta jeho je fakt kost, tak proč jí ten HAJZL! zahybá?!

V práci stojíte za houby a kolegyně vás několikrát taktně upozorňuje, že

"Máš fakt hodně voteklej nos a voči. Hrůza! Kdo ti umřel?"

Není to nijak důvěrná kámoška, ale zato děsná klepna. Mohla by na firmě roznášet fámy. Máte to u šéfa nahnutý, protože vášnivej sex s HAJZLEM!, byl vždycky tak dobrej, že pověstná dochvilnost bere za svý a teď to neni lepší, protože celý noci brečíte do polštáře a nebo do rukávu a spotřeba papírových kapesníků, signalizuje nejmíň malárii.

Šéf si vás zavolá na koberec a vy neumíte nic víc než pípnout

"Už se to nestane, šéfe."



Po dvou dnech jednu sms otevřete.

"Já tě miluju. To, co si viděla, neni tak, jak si myslíš..

Dáte mu šanci. Večeře u něj doma při svíčkách. Romantika. Sex, sex a zase SEX! Špitá vám do ouška, že jeho žena zemřela při autonehodě. Jihnete. Tajete. Dáváte všechno a jste jak tajfun! On je tááák úžasnej! Zrovna si to rozdáváte na kuchyňský lince až drnčí sklenice a...

"Jeho mrtvá žena vchází do dveří. No nezabil byste ho, inspektore?!"

*
 

Alpa samcem snadno a rychle

Čtvrtek v 18:52 | TeaValentýna
*
S alpa samcem máte o zábavu postaráno. Jsou to aktivní muži. Stále něco tvoří. Můžete se spolehnout, že se při těžké námaze silně zhmoždí, protože do toho dají vše. A navíc... Hmm, navíc voní a jsou často padesát plus!

*

Jednoho takového alpa samce mám doma, tak to musím vědět, bo s ním žiju.

Jak se dá alpa samec odhalit i ve společnosti?

Aby dámy měly představu o jasných známkách tohoto druhu muže?

Prozradím. Je to jednoduché.

  • Vzpřímené držení těla. Není rozhodně následkem polknutí pravítka, ale jistě před nedávnem machroval a v náručí poponesl svou choť a nebo zvedl pytel cementu. Jen tak. Že má sílu a dělá to každou chvíli.
  • Strnulý úsměv. Rád by se usmíval víc a příjemněji. Fakt se mu dost líbíte. Ale nemůže. Má sdrátovanou čelist. Protože lezl v Crocsech na žebřík a dole bradou "brknul o žbrlinu".
  • Netančí, jen poklepává nohou do rytmu. Vážně umí lepší kreace než se tvářit jako Elvis a třást se v kolenou jako Gott. Jenomže včera zrovna ho majznul nezajištěný betonový poklop o váze dvaceti kil do bederní páteře.
  • Šíří kolem sebe nezaměnitelný alpa odér. Musel si totiž dát lázeň a do ní jednu extra přísadu. A tu nepřebije vážně ani Dior Fahrenheit.

*

Že jsem padlá na hlavu a melu nesmysly?

Ono mezi alfa samcem a alpa samcem není slovně až takový rozdíl.

Ale ve skutečnosti je to sakra rozdíl!

*

Alfa samec je vůdčí typ.

Alpa samec je dříč, který maká dokud není servaný jako angrešt, vyřízený jako kolkovaná žádost a pak zkrátka potřebuje hektolitry Alpy, aby mohl zase fungovat jako člověk.

*

Cituji z internetu:

11 důvodů proč byste Alpu neměli pustit z ruky!

Na kuří oka, mozoly a popraskané paty

Domácí recept na popraskané paty, otlaky a kuří oka! Pokud vás tyto problémy trápí, vyplatí se vyzkoušet. Rozdrtíme 10 tablet aspirinu, nasypeme do skleněné uzavíratelné nádoby a zalijeme 250 ml Alpy. Směs necháme odležet dva dny při pokojové teplotě a každý den protřepeme, aby se aspirin dobře rozpustil.

Každý večer si tuto směs naneseme na paty pomocí navlhčeného vatového tampónu - tampon necháme na patě. Potom patu zabalíme do potravinové fólie a obujeme přes ni ponožku. Necháme působit celou noc. Ráno nohy opláchněte, dobře vysušte čistým ručníkem a natřeme krémem.

http://www.svetkolemnas.info/novinky/zdravi/5889-duvod-alpa-cp-vse-dokaze

*

...mám doma alpa samce...

...občas jsem alpa samice...

*

P.S.: napadl mě reklamní spot na Alpu.

...zakouřený bar, u baru sir.

Mondénní dáma s cigaretou ve špičce, se přivlní k báru.

Opře se o rámě sira.

Sir vzhlédne od své whiskey and soda.

Ona přivoní k jeho šíji.

"Cítím z vás alpa samce, sire."

"Jste žena vytříbeného vkusu."

Závěr.

Oba ve vaně, na kraji vany nasvícené Alpy.

Střih.

Titulek.

Večerní pohled na Alpy.

*



Nejhezčí babička

Čtvrtek v 18:28 | TeaValentýna
*

Když jsem byla malá, nejhezčí babička pro mě byla ta, o které psala Božena Němcová. Když jsem viděla fotku mojí prababičky z tátovy strany, viděla jsem tu nejhezčí babičku na světě.

*

Na vybledlé fotografii, byla zvěčněna babinka kulaté tváře, plnější postavy a měla ty nejjasnější oči, které svítily na toho, kdo fotografii držel v ruce. Bílé vlasy stažené do drdůlku, šátek uvázaný kolem krku, bílá volná halena, široká tmavá sukně a květovaná zástěra s laclem.

Foto černobílé. Babinka stála před vraty nějakého stavení, vedle ní praděd, který ji držel kolem ramen.

"Má krásný oči, prababička!"

"Měla Janinko, měla. Krásně modrý, takový jako nebe. A tak dobrý srdce! To už dneska nikdo nemá. Já měla tu nejlepší tchyni na světě."

Moje babička sundala brýle, utřela cípem zástěry oči, abych neviděla, že pláče.

Moje babička byla hezká.

Ale o prababičce se vážně dalo říct, že byla krásná. Krásná stará dáma se srdcem měkkým jako houska namočená přes noc v mlíce. S očima jako drahokamy - dokázaly zářit z té fotky i přes žluté fleky a vybledlost fotomateriálu.

Vnitřní krása dost často i z ne příliš pohledné dívky, může vytvořit bytost zářivou a krásnou...

Občas se rozhlížím a dívám se do tváří starých dam i pánů a na jejich ruce.

Jsou tam vepsány miliony příběhů.

Radosti, starosti...

Některé tváře i pohledy jsou vyhaslé a z povzdálí vzývají Zubatou, aby jim ulehčila trápení...

Jinde Duše vykouzlí mezi vráskami cestičky pro světlo a oči...

Oči jim září jako mojí prababičce na té prastaré fotce...

*


 


Nemůžu ti to říct, mami, tak ti to píšu

Čtvrtek v 6:15 | TeaValentýna
*
Odešla si a nic mi nezůstalo. Tak ti tedy píšu. O tom, co bylo potom, když si už se mnou nebyla. A vlastně píšu i ostatním mámám, které nemohly vychovat své dítě.

Byly mi dva roky, mami. Vzpomínáš? Ty si čekala ségru. Jen abych nebyla jedináček. Když si ji měla přivést na svět, musela si do nemocnice. Šla jsem na svět první, tak už se vědělo, že jinak než císařským řezem to nepůjde. Taky nešlo. Tak si mě poprvé opustila. A pár dní po nástupu do porodnice si odešla úplně. Navždy.

Všude jsem tě hledala. Volala tě. Nechápala, jak to, že mě neslyšíš. Jak to, že se už nade mnou neskláníš, abys mě přikryla a dala mi pusu na dobrou noc a nebo jen tak, z radosti, že jsem.

Pak už nebyla radost. Byla jsem stará už jako dvouletá, víš, taková zbytečně dospělá.

Nepamatuju si tě tak, jak bych chtěla. Mám jen malé útržky vzpomínek. Držíš mě za ruku a já bosa capu vedle tebe po trávě. Voníš sluníčkem. Pokladáš mi plyšového medvěda do postýlky. Toho úplně oslintaného, olysalého. Toho, jak jsem mu stále okusovala ucho.

Nebyla's tu a přesto byla. Pořád jsem tě cítila vedle sebe. Když mi bylo nejhůř, prosila jsem tě v slzách, ať si mě vezmeš k sobě. Nikdy si to neudělala. Ještě nebyl můj čas. Ale to si věděla jen ty. Že musím vyrůst. I když to bolí jak sedm pekel. I když mi kolikrát nechybělo moc abych udělala na úzké lávce života krok do Nebytí.

Tak jsem rostla. Divoce a bolavě. Záviděla jsem ostatním dětem jejich mámy. Ale pořád si mi byla nablízku. Dohlížela na mě. Abych zesílila. Dospěla. Skutečně dospěla. Abych mohla zestárnout a mít tě v srdci po zbytek pozemských dnů. A cítit tvou lásku. Tu bezbřehou lásku, která dává vše a nic nežádá než opět jen Lásku...

A tak ti mami píšu, protože ti to nemám jak jinak říct. A píšu i všem mámám, které nemohly vychovat své dítě.

Děkuji, že's tu byla. Že díky TOBĚ také mohu být.

Máš bezvadného vnuka. Už nějaký čas máš i nového skvělého zetě. Máš dceru, která se něčeho jen tak nesesype a která si váží každé vteřiny, kterou na Zemi smí BÝT.

Díky za všechny mámy, které kdy milovaly své dítě, aby i ono na oplátku milovalo...

Děkuji za mateřskou Lásku, která zjemňuje i ta nejostřejší ostří.

Mám tě ráda, mami...

*

Už jsem nedoufala, že si vzpomenu

Středa v 21:20 | TeaValentýna
*

Michaela venčila na zahradě fretku. Nebyla její. Syn byl na čtrnáct dní mimo republiku.

"Jedu do Rumunska. Budeme s partou chodit po horách, mami. Viď, že mi pohlídáš Bětku? Jo a je zvyklá, že ji každý večer beru na vodítko a venčím. Tak čus a za čtrnáct dní si ji zas vyzvednu! Jsi zlatá!"

Roman za sebou zabouchl dveře a ty dvě spolu osaměly. Jedna nervózní z toho, že ta druhá nemá zdání, jak jim to bude naostro klapat.

"Dám ti kousek syrové ryby, co ty na to, Bětko?"

Ta jen poulila korálkové oči a krčila se na křesle, kde cítila Romanův pach.

Ale co, pomyslela si. Maso je maso a ryba je nejvíc! Tak přeci nebudu truchlit?! Bětka se pustila do té dobroty, jako kdyby čtrnáct dní neměla nic než slimáky a brouky.

Večer si nechala bez odporu navléknout vodítko a šla poslušně za Michaelou. Zastavily se pod moruší, která zrovna nasazovala na květ. Michaela se rozhlídla, hladila větvičky s nalitými pupeny a zapomněla na svět okolo. Zase byla malá a táta ji nosil na ramenou... ani nevěděla, jak rychle při vzpomínkách utekl čas. A s tím časem, zmizela i Bětka. Vodítko zmizelo s ní.

Michaela vyděšeně běhala po zahradě a s pláčem volala fretčí holku.

Vyběhla ze zahrady a s uslzenýma očima, volala a hledala synovu "holku".

"Bětko, holka, kde jsi? Mám pro tebe rybičku!"

Nic. Po Bětce se slehla zem. Michaela se vracela domů. Nohy se jí třásly a u první chalupy jí vypověděly službu.

Jaroslav se vracel s dvoukolákem, do kterého naházel pokosenou trávu pro králíky. Viděl z dálky, jak se někdo kácí k zemi. Odhodil kosu, pustil dvoukolák z ruky a dal se do kolíbavého běhu. Kyčle ho trápily, ale někdo na tom byl hůř!

Michaela se probudila v sanitce a neměla zdání, kde je. Když se rozkoukala a mlha ustoupila jasnému světlu, viděla doktorku, která se nad ní skláněla. Trošku dál, ještě v mírném oparu, viděla Rumcajse. Černé vousy, černé vlasy a oči jako trnky.

*

Michaelu po lehkém infarktu pustili do týdne domů. Zdůrazňovali, že nesmí být úplně sama a bez pomoci.

"Mám syna, on se postará."

Chtěla už vypadnout a být doma. A hledat dál tu malou zubatou bestii Bětku. Sanita ji vyložila před domem. Vytáhla klíče z kapsy a než je vložila do zámku, slyšela za sebou kroky.

"Míšo, tahle potvora, ta je Romanova, že?"

"Jo. Je, Jardo..." hlesla Michaela a s uzarděním ze sebe vyloudila "Půjdeš dál? Uvařím nám kafe a naliju stopečku višňovice..."

*

Když si Roman Bětku vyzvedával, seděl Jaroslav za stolem a máma ho v jednu chvíli chytila za rameno.

"Romane, chci vědět, jestli se sem nastěhuješ?" zeptala se.

"Co se děje, mami?"

"No. Jestli ten barák mám prodat a nebo tu chceš bydlet. Víš, že to táta moc chtěl. A děda s babičkou taky. Já se budu stěhovat k Jaroslavovi, ať už se rozhodneš jak chceš. Já už jsem nedoufala, že si vzpomenu, jaký to je, když mě někdo má rád!"

"Teda mamko, ty si divoška! A strejdo, ty se vůbec nezdáš! Tak jo. Beru. Neprodávej nic. Aspoň na vás dva dohlídnu! To jako kdybyste třeba potřebovali dohlídnout na králíky, až pojedete na svatební cestu!"

*



Měla jsem duši jako křížalu

Středa v 19:23 | Tea Valentýna
*
Tonička si česala dlouhé vlasy kartáčem před zrcadlem po babičce. Seděla na nízké polstrované stoličce. Když se učesala, pečlivě si odlíčila tvář. Důkladně si prohlédla vrásky, které přibyly od doby, co pochovala maminku. To kvůli ní, se nikdy nevdala. Líčení bylo jedinou její neřestí a tichou radostí.

Byla s Toničkou sama a do její puberty, byla ta nejlepší maminka pod sluncem. Jenomže když bylo Toničce šestnáct let, Toniččina maminka upadla a náhle ztratila zrak. Pak se jí jakoby zázrakem vrátil. Podstoupila mnohá vyšetření a verdikt zněl: roztroušená skleróza. Tonička silou vůle dokončila střední školu a ještě se starala o maminku, která po čase nemohla zůstávat doma celý den sama.

Mamince přiznali invalidní důchod a Tonička si našla práci na zkrácený úvazek. Byla zvyklá, že se musí nějak s penězi vystačit. Práce se pro ni po čase stala únikem od maminky. Se ztrátou tělesné kondice, se měnila i maminčina povaha. Z laskavé a milující mámy, se stávala osoba popudlivá a nesnášenlivá. Vybíjela si na Toničce svou bezmoc:

"Sem tu sama, nic mi nejde a nebaví mě to! A ty furt nejsi doma! Nemáš mě ani trochu ráda."

"Mami, neříkej to, prosím! Musím chodit do práce. Z důchodu obě nevyžijeme! Mám tě ráda..."

Tonička si vyčítala, že nevrlou maminku občas nesnáší.

"Vždyť se snažím, tolik se snažím. Jen maminka už není ta skvělá maminka, víš?" říkala Tonička své kolegyni.

Časem se Toničce naskytlo pracovat z domova. Montáž a kompletování dřevěných hraček. Vynášelo to skoro stejně jako práce v obchodě. Už se nedostávala mezi lidi. Jen když přijel řidič z firmy pro hotové výrobky a nebo když šla nakoupit, viděla lidskou tvář a prohodila pár slov.

Den po dni, podobné jako vejce vejci. Místo radostí s vrstevníky, místo randění a plánování svatby, byla stále s maminkou. Už to nebyla radost. Změnila se na hořkou povinnost. Kdyby neměla v sobě vzpomínky na tu skvělou ženu, kterou byla než onemocněla, asi by neměla sílu postarat se až do konce. Trvalo to dvacet let, než maminka odešla z tohoto světa.

*

Tonička seděla před zrcadlem a dívala se na sebe. Každou vrásku, kterou jí vryly starosti do tváře, poznávala.

I když neměly s maminkou mnoho peněz, dokázala Tonička našetřit čtyřicet tisíc. Šla k šuplíku a vyndala ty peníze. Deset tisíc už vydala za pohřeb.

Žmoulala ty peníze v ruce. Pak si telefonicky objednala pobyt v lázních. Do Mariánských lázní odjela brzy ráno. Ubytovala se a do prvních procedur jí zbývalo ještě moře času. Využila toho a šla si sednout na kolonádu. Byl teplý den, sluníčko hřálo. Sundala si svetr a přehodila ho přes sedadlo první lavičky. Usadila se a blaženě zavřela oči, natáhla nohy a založila si ruce za hlavou. Účes svázaný do uzlu. Uvolnily se prameny kaštanových vlasů a ozdobily ji.

*

Viděl ji už z dálky. Živá socha. Dal by jí název Pohoda, kdyby uměl zachytit ten nepopsatelný výraz v její tváři. Štíhlá, klasicky krásná. Jemný make-up jenom podtrhoval její pravidelné rysy.

Šimon byl v Mariánkách pracovně. Dostal zakázku od hotelu, který měl nafotit do propagačních materiálů. V rámci lepšího uměleckého naladění, měl jednu noc v hotelu zdarma včetně špičkových služeb a jídlo, které měl fotit, mohl sníst. Byl zrovna na cestě za fajn kšeftem.

*

"Jste nádherná."

Slunce přikryl stín a Tonička s neskrývanou nechutí řekla

"Stíníte mi. Nemám náladu na stíny. Sluníčko je to jediný, co po mě nic nechce."

Dívala se směrem k němu a on viděl ty nejhlubší zelené oči, jaké kdy potkal.

"Tak se nezlobte. Ale fakt jste krásná. Rád bych vás fotil."

Postavila se proti němu. Převyšoval ji o dvě hlavy. Na krku se mu houpala zrcadlovka, kudrnaté vlasy se mu divoce kroutily. Džíny už by potřebovaly vyprat, ale rozhalená košile byla nažehlená a čistá. Když se na ni usmíval, blýskal silnými a zdravými zuby.

Ona proti němu stála jako nahněvaná malá mořská víla. Dlouhé hladce učesané vlasy s několika uvolněnými prameny. Nemoderní sukně až po paty, seprané tričko a na nohách "kristusky". Jako kdyby vypadla z nějaké starší doby.

"Co byste na mě asi tak fotil?"

"Třeba ty vaše oči. A nebo rty. Máte krásný tvar obočí. A nebo ty malý nohy. Celá jste taková dobrá na focení."

"Nedělejte si ze mě srandu. To není hezký!"

"Heleďte, zvu vás na večeři. V sedm hodin v hotelu Continental. Přijdete?"

Tonička váhala. Nikde nebyla už od střední. A to ještě jen s holkama...

"Dobře. Ale vyzvednete mě. Penzion Edinburgh. Přesně ve tři čtvrtě na sedm."

*

Šimon se najednou chvěl jako kluk. Vzal si čisté džíny, zánovní triko, které dostal od sestry. Vysprchovaný, navoněný a lehce nervózní, koupil kytku. Jednu rudou růži. Zavolal si taxi a přesně minutu před tři čtvrtě na sedm, vystoupil z taxi. Tonička vycházela ze dveří penzionu. Černé pouzdrové šaty, drdol a k jemnému make-upu sytě rudá rtěnka. Vypadala skoro jako Audrey Hepburn ve Snídani u Tiffanyho. Zůstal úplně paf. Nemohl tušit, že ty šaty si nechala šít kvůli pohřbu.

"Jste dochvilný. To je velmi důležité. Pro mě."

Otevřel jí dveře taxi a podal jí růži. Viditelně zrůžověla. Přisedl a vnímal její vůni. Santalové dřevo jako základ, jí slušelo. Nechávalo vyniknout její tajemnosti. Byl z ní celý rozhozený. Tohle necítil k žádné ženě od doby, kdy ho Žaneta opustila kvůli mladšímu a bohatšímu modelu.

U Continentalu vyběhl ven, otevřel jí dveře a pomohl vystoupit. Odvedl ji do salonku, kde měl fotit jídla, která měla být jeho večeří. Stůl už byl nachystaný. Usadil Toničku a s omluvou se vzdálil. Spojil se telefonicky s majitelem, který ho najal a...

"Mám skvělou modelku, chci ji zakomponovat do focení, aby to nebylo tak fádní a neosobní. Samotné jídlo umí nafotit každý moula. A chci pro ni honorář. Patnáct tisíc. To je jen polovina mého. Pošlu vám náhled. Když budete spokojený, můžete jí vyplatit víc."

Majitel se sice krapet ošíval, ale Šimon byl špička v oboru. Tak mu to odkýval.

Tonička zatím seděla uprostřed té nablýskané nádhery a její oči hltaly všechno okolo. Růži jí pozorný číšník dal do vázy. Zatím, co se kochala tím, co nikdy nezažila, přišel Šimon zpět.

"Jak se vůbec jmenuješ, krásná a trošku smutná vílo? Já jsem Šimon."

"Antonie..."

"Dost archaické, ale mě se líbí. Můžu ti říkat treba Any?"

Souhlasila pokývnutím a úsměvem, za který by Šimon už teď dal život.

*

Připadala si celý večer jako hvězda. Focení, úsměvy všech okolo, jídla, která nikdy neviděla ani o nich neslyšela... Povídali si o všem možném. Pili lehké bílé francouzské víno a po pár skleničkách byla Any už lehce vláčná.

"Můžeš spát v mém pokoji, mám tam i pohovku, vyspím se na ní. Zůstaň, prosím."

"Jen když mi slíbíš, že mi ještě budeš vyprávět o tvých cestách. Moc pěkně vyprávíš. Měl bys nejen fotit. Ale i psát. Nikdy jsem nepoznala nikoho, jako jsi ty. Vlastně jsem nikdy nikoho nepoznala..."

Když ji ukládal do postele, políbil ji na čelo a zašeptal

"Jsi kouzelná, Any... dobrou noc."

*

Ráno se probudila a zkoumala neznámý pokoj. Sama v obrovské posteli. Nahá. Nepamatovala si, že by se svlékla. Zabalila se do deky a šla se podívat, kde má věci. Byly vzorně vyskládané na židli. Šimon spal na kanapi, které mu bylo maličko krátké. Viděla, jak se mu zvedá hrudník při nádechu a neodolala. Políbila ho na ústa. To ho probralo.

*

Za pár měsíců, spolu seděli u Toničky doma. Dělala snídani. Lehce ho políbila a řekla


"Měla jsem duši jako křížalu a srdce vyschlý na troud. Děkuju, že jsi měl odvahu mě poznat. Já už v lásku nedoufala."

*

Kam dál